Z médií

I, daniel blake - still 1

Já, Daniel Blake

  • 11. 04. 2017, 07:56

Já, Daniel Blake ukazuje byrokratické peklo jednoznačně, ale ne stereotypně

Režisér Loach se v Danielu Blakeovi každopádně ukazuje jako mistrný tvůrce prvního typu filmů, pro které vítězství v Cannes rozhodně není tak důležité jako rozpoutání veřejné debaty a oslovení širšího publika - Foto: Film Europe

Režisér Loach se v Danielu Blakeovi každopádně ukazuje jako mistrný tvůrce prvního typu filmů, pro které vítězství v Cannes rozhodně není tak důležité jako rozpoutání veřejné debaty a oslovení širšího publikaFoto: Film Europe

Sociální drama Kena Loache Já, Daniel Blake vzbudilo kontroverze hned dvakrát. Poprvé u elitářských cinefilů, když se stalo nečekaným vítězem loňského festivalu v Cannes, a podruhé mezi britskými politiky, když zjistili, jak kriticky zobrazuje zdejší sociální systém. Oba tyto konflikty říkají o Loachově filmu podstatné věci.

Já, Daniel Blake je příběh padesátníka z Newcastlu, který dostane infarkt a doktoři mu zakáží dál pracovat. Úřady ho ale zároveň uznají za práce schopného a odmítnou mu vyplácet státní dávky. Blake se tak postupně stále více zaplétá do tuhého byrokratického stroje britského sociálního systému. 

Loni osmdesátiletý režisér Ken Loach patří k největším klasikům sociálně realistické kinematografie. Jeho slavný film Kes z roku 1969 je pradědečkem dnešních festivalových hitů bratrů Dardennů nebo Andrey Arnoldové. V posledních letech ale natáčí mnohem usedlejší, konvenčnější, ale tím pádem také divácky přístupnější dramata. Jeho poslední filmy před Danielem Blakem, Andělský podíl a Jimmyho tančírna, získaly pověst levicových angažovaných dramat, která jsou sice chytlavá, ale také poněkud černobílá a tezovitá. Totéž se často vyčítá i jeho novému filmu, kterému loni porota festivalu v Cannes, vedená tvůrcem Šíleného Maxe Georgem Millerem, dala hlavní cenu. 

Daniel Blake skutečně je na poměry Cannes neobvykle snadno srozumitelný film. Je také pravda, že od začátku do konce jednoznačně ukazuje, kdo je hodný a kdo zlý. Daniel je líčený jako sympatický, přímý muž z lidu, který dokáže soucítit s druhými a poctivě se bít za svá práva. Sociální úřady mají naopak podobu kafkovského byrokratického monstra s mnoha hlavami, které hlavního hrdinu provádějí nekonečným labyrintem ponižujících povinností a příkazů. Film nikdy není sentimentální nebo hystericky kritický, přesto dokáže diváky strhnout. Netlačí na pilu, jelikož ví, že většina diváků se na jeho příběh snadno naladí. Sympatický hrdina tu totiž čelí sociálnímu peklu, z něhož má většina z nás alespoň podvědomý strach, protože si uvědomuje, že do něj může velmi snadno sama spadnout. 

Z filmu Já, Daniel Blake - Foto: Film Europe

Loach navíc jako by si uvědomoval, že jeho angažovaný film sice může trefně pojmenovat nějaký sociální problém, ale že to neznamená nic pro jeho vyřešení. Když Blake v jedné scéně nasprejuje na zeď úřadu nápis, kde se dožaduje svých práv, sklidí za to sice nadšené ovace náhodných kolemjdoucích, ale to je tak všechno. Ochranka úřadu zavolá policii a stárnoucí rebel se nakonec stejně musí podřídit systému. Podobně Loache mohou kritici oslavovat, jak výstižně ukázal, co absurdní byrokracie dokáže udělat s lidmi, kteří potřebují pomoc, ale to ještě neznamená, že se na chodu sociálních úřadů reálně něco změní. Resp. nejpravděpodobněji se nezmění vůbec nic. 

Já, Daniel Blake měl štěstí už v tom, že alespoň nějakou veřejnou debatu v zemi svého vzniku vyvolal, i když většina ohlasů na něj byla negativní. Politici z britské Konzervativní strany Greg Clark a Iain Duncan Smith prohlásili film za výmysl, který je nefér vůči britským sociálním úřadům, jejichž pracovníci denně stojí před velmi obtížnými rozhodnutími. Loach reagoval argumentem, že problém úřadu není v jeho zaměstnancích, ale v nastavení celého systému, které na úředníky i klienty vyvíjí obrovský tlak. V tom má dost možná pravdu, ale posouvá tím debatu tak trochu mimo svůj film. Pro ten je naopak důležité, že mu konzervativní politici vyčítají v podstatě to samé, co intelektuální kritika v Cannes – že jeho pohled na věc je příliš černobílý a nahrává stereotypům. Všichni chudí lidé zdaleka nejsou takoví lidumilové jako Daniel Blake a řada sociálních úřadů klientům reálně pomáhá, ne je jen šikanuje. 

Je lepší být jednoznačný, srozumitelný a úderný, a tím pádem vždycky zákonitě alespoň trochu sklouzávat ke stereotypům, nebo být tlumenější, civilnější a bližší rozporuplné „realitě“, ale zase tím pádem dělat filmové umění o chudých pro kultivované zhýčka - Foto: Film Europe

Je lepší být jednoznačný, srozumitelný a úderný, a tím pádem vždycky zákonitě alespoň trochu sklouzávat ke stereotypům, nebo být tlumenější, civilnější a bližší rozporuplné „realitě“, ale zase tím pádem dělat filmové umění o chudých pro kultivované zhýčkaFoto: Film Europe

Kritiky Loachova snímku vlastně odhalují dilema celého současného sociálně realistického filmu. Je lepší být jednoznačný, srozumitelný a úderný, a tím pádem vždycky zákonitě alespoň trochu sklouzávat ke stereotypům, nebo být tlumenější, civilnější a bližší rozporuplné „realitě“, ale zase tím pádem dělat filmové umění o chudých pro kultivované zhýčkané artové publikum? 

Loach se v Danielu Blakeovi každopádně ukazuje jako mistrný tvůrce prvního typu filmů, pro které vítězství v Cannes rozhodně není tak důležité jako rozpoutání veřejné debaty a oslovení širšího publika. Obojí se ostatně jeho filmu povedlo, když se brzy po uvedení Já, Daniel Blake stal režisérovým divácky nejúspěšnějším dílem. Zároveň je to ale dobře vybalancované dílo, které sice dělí svůj svět na dobro a zlo, ale oba tyhle protipóly dokáže udržet při zemi. Takhle dobře trefit tenkou hranici mezi angažovaností a realismem se zkrátka Loachovi už dlouho nepovedlo. 

Hodnocení: 87 %
Já, Daniel Blake (I, Daniel Blake)
Ken Loach, Velká Británie / Francie / Belgie, 2016, 101 min. 

Autor:  Antonín Tesař